H. Svobodová: Iluze, lži a politici...

/Autorka uvažuje, že lež a politika není jedno a totéž./

 O lži bylo napsáno a řečeno mnohé. O lži v politice stejně tak, ne-li více. Budeme spíš uvažovat, že lež v politice zdomácněla podobně jako iluze, že „pravda zvítězí“. Přesto si troufám tvrdit, že není rozumné podléhat iluzi, že je tomu jen a jen tak, a opak je vlastně jenom plýtváním sil a energie. Zkušenost naznačuje, že lež potřebuje ke svému životu bahno, do něhož se musí čas od času nořit, aby jej mohla účelově nabrat a rozmetat. A tak není od věci, že právě bahno často ulpí také na ni samotné. Lež má vlastně takovou tu „svou pravdu“, o níž nestojí za námahu pochybovat, jako se někomu nebo některým naopak vyplatí v ní věřit. Nám ostatním by mohlo pro začátek stačit se nad tím vším tak trochu zamyslet. Nejlépe z různých stran.

Anglický spisovatel J. Swift, známý především cestopisným textem Gulliverovy cesty, psal i krátké eseje, např. ten o „Umění, jak lhát v politice.“ V ní uvádí: „Často se narodí normálním způsobem a potřebuje nějakou dobu na dozrání, ale někdy zase spatří světlo světa správně vyvinutá a pak se postupně ztrácí před očima. Někdy je urozeného původu, jindy bývá pouze potěrem burzovního makléře.“ (47). A i když se na politiku a politiky mnohdy nedozvídáme nic hezkého, nemyslím, že „politika je jedna velká lež“. Spíš jde o to, že u některých lidí v politice, což není totéž, co u „politiků“, se politika mění na lež a naopak. Ti, co pak o sobě při různých zejména „otevřených scénách“ prohlašují, že oni přeci „dělají politiku“, stačí předmět v tomto slovním spojení nahradit slovem „lež“. Jejich lži jsou také jejich pravdami, o nichž v obvyklém případě přesvědčují druhé a v tom dalším, zřejmě horším, jim sami věří.  Z těch prvních se v lepším případě stávají „ideologové“, z těch druhých své či jejich oběti, někdy „fanatičtí vyznavači vlastních ztrát a iluzí“.

Obojí příklady jsou ze života. Ti první dál dělají „ideologii“, ti druzí lži. Jejich zájmy se nemusejí vždy protnout, zvlášť když druzí svým lžím uvěří a začnou je vydávat za politiku a ti první opět pojmou úmysl začít dělat „politiky“ (čti p o l i t i k y).

A co iluze? O něco menší. Jen zkušenost z politiky bude zase o něco barvitější a její příběh se budou pokoušet psát zase další. Třeba právě politici…