Co je a co se myslí termínem „institut veřejné sféry“?

No, nic strašného, ba zlého se v tomto slovním spojení neskrývá. „Institutem“ rozumíme pravidelný, personálně zajištěný, fungující mechanismus, jak o tom pojednává příslušná kapitola volebního programu OMMO pro Most. Institut, jehož podstatu naplňuje odborně a morálně vybavený úředník, odborník a zvídavý, odpovědný občan. Politik zde musí fungovat jako garant a zprostředkovatel vytváření podmínek pro takovýto interaktivně fungující mechanismus – institut veřejné sféry.

Termín „veřejná sféra“ je pak určitou pozitivní reminiscencí zkušeností z let minulých, kdy nejen přední odborníci na sociální problematiku, politici a zejména občanská veřejnost zkoušeli reagovat na problémy své doby, v odraze myšlenkových zkušeností společenských změn let předešlých, ale i těch, reálně probíhajících. 

Termín použil v nových podmínkách německý sociolog Jürgen Habermas, který v jeho praktické realizaci viděl nutnost vést napříč občanskou společností komunikaci, veřejné debaty o otázkách veřejného zájmu v kontextu s názory co nejširší veřejnosti.

A i když takto „moderované“debaty „nezměnily svět“, přesto jej zase o něco posunuly směrem k většímu zájmu lidí o politiku, politické dění v širokém, veřejném slova smyslu. Přestože se harmonogram takovýchto debat nestal nikterak masovou záležitostí, probíhal napříč společností, v jejích různých sociálních a profesních vrstvách, v uzavřených i otevřených fórech, kde bylo možné získávat informace, stejně jako o nich hovořit.

Přestože ani Habermas zřejmě neočekával průlom ve společenském vědomí svázaném tzv. masovou kulturou, vyjadřoval se pozitivně o této zkušenosti, která probíhala napříč evropskými městy a kulturami. Veřejná fóra byla impulzem jdoucím zdola, shora, napříč společností a „ledové bariéry“ zvyků, lhostejnosti, netečnosti a tabu se začaly přeci jen prolamovat směrem k větší rozmanitosti a „nejistotě“ očekávání, že „jiné“ a „nové“ tu může být, protože lidé jsou minimálně zvídaví, co je čeká a na co už čekat dále nechtějí, nebo se nevyplatí (?). Rovnoprávnost slova, diskuze vybízela víc než o sobě, uvažovat také s druhými a o druhých. Nešlo o žádné „falešné vědomí“ ideologické víry pravé, levé nebo zcela jinak „svěcené“. Šlo v prvé řadě o názory, které lidi trápily toho nebo onoho dne, které četli nebo slyšeli a nechtěli s nimi „zůstat“ sami a naopak je sdělit dalším. Vycházíme totiž z předpokladu rovnocenného přístupu, a to i v otázkách odpovědnosti – té „shora“ i té „zdola“. Přičemž ta shora je citelnější, funguje z vůle občanů a za jejich peníze.

Kouzlo i prokletí „masovosti a populismu“ zároveň spočívá nikoliv v odmítání známého „chléb a hry“, ale v jeho manipulativním „uchopení“, že „zacpaná ústa“ nereptají a ani se obvykle neptají.  

Z praxe pak např. takto: „odpady zdarma“ nejenže jsou nonsensem v logice činnosti, která člověka doprovází po tisíciletí, kdy odpad je jeho „doprovodnou“ součástí a na jeho likvidaci vynakládá obec nebo město veřejné nebo soukromé prostředky ve stále vyšších částkách. Prostě zdarma není. Dokonce ani to běžné odhození „papírku od bonbónu“ na chodník nebo sousedovi do předzahrádky. Navíc nejde o podstatu – tedy o likvidaci odpadu jakožto něčeho nepatřičného, ale v zásadě jde o to, jak lidem nabídnout „kost“, která ač ohlodaná, má ucpat bezzubá ústa, která se nebudou ptát a kde na to vlastně vezmeme a kolik nás to bude stát z jiné části rozpočtu. Pořád je to o příjmech a výdajích. Logika koloběhu rozpočtovaných financí je stejně závratná jako ta o „koloběhu vody v přírodě“. O té první, finanční, si ale často děláme větší iluze, na tu druhou, mnohem determinovanější, a přesto mnohem nevyzpytatelnější, spoléháme, lépe řečeno, nepřipouštíme si ji. 

„Institut veřejné sféry“ nás a Vás bude nutit, že žádný „koloběh“ není jen tak a zaručený. A je třeba se stále ptát a chtít znát názory těch druhých. Seriózní je - nabídnout ty své. A to činíme a chceme činit.