Jedni (musejí) šetřit… A ti druzí?
Hana Svobodová, Marian Dancso (OMMO)
Čteme-li nebo posloucháme vyjádření představitelů současné vlády, zástupců části parlamentních stran, zákonodárců (dokonce i těch tzv. opozičních), ale i vyšších státních úředníků, některých odborných kruhů apod. s ohledem na stávající reformní opatření, jedno je jim společné – musí se šetřit.
Z dosavadních reformních kroků je ale patrné, že škrty se dotýkají především části občanů (i když nemalé), jejich i tak nevysokých příjmů, rodin s dětmi a důchodců. Tedy skupin i jednotlivců, jejichž rozpočty jsou už dost napjaté, v řadě případů prostě už není co napínat. Odpovědí na to, jak a co s tím vlastně dál, jim je opětovné – musí se šetřit, peníze prostě nejsou, je třeba přinášet i osobní oběti.
Možná se Vám následující řádky mohou zdát jakousi zkratkou či zjednodušením. Ale i kdyby tomu tak bylo, proč by mělo být takové šetření jen jednostrannou záležitostí? Myslíme si, že reformy jsou nutné a nezbytné, ale nelze je ztotožňovat jen se škrty. Škrty nerovná se reformy! Zřejmě by jiný přístup byl pozitivním krokem pro zlepšení vnímání reforem občany, a to možná i bez výhrad. Kýžené řešení složitého stavu ekonomiky, a nejen jeho, by mohlo být třeba „odstartováno“ tím (minimálně jeho důvěryhodnost), aby si také výše zmíněné skupiny zástupců z řad moci výkonné i zákonodárné sáhly na své příjmy a něco z nich do státního rozpočtu našetřily. Stručně řečeno vlastně do něj naprosto konkrétně něco málo z „vlastního“ přinesly. Slovo „solidarita“ by minimálně nepozbylo zcela na svém významu. Nechť si tito, mj. také volení zástupci lidu sáhnou na svá peněžitá plnění, na své platy, a jsou jejich snížením solidární právě s těmi, o jejichž důvěru tolik stojí určitě vždy, jde-li např. o voličské hlasy. Tento krok by jistě nebyl všespásným řešením, mohl by však právě v této napjaté době vyslat signál, že i politici nesou odpovědnost za opatření, která ordinují občanům a jsou připraveni jejich dopady sdílet.
Dalším, neméně závažným krokem, který s charakterem toho prvního souvisí minimálně v tom, že s nejistými ekonomickými vyhlídkami se v našem převážně „materializovaném“ světě (jistě to není jen důvod k radosti, je to přesto fakt) rozpadají i tak rozkolísané hodnoty řekněme více duchovního rázu. Chcete-li s přívlastkem jistých morálních, výchovných i kulturních kvalit. Jde o to, že vedle chybějících materiálních jistot nenacházejí lidé ani jakousi duchovní útěchu skrze to, že mají-li přinášet oběti, že tak dojdou jistého odškodnění nebo minimálně pocitu, že tam, kde se nepravosti dějí, jsou jejich viníci opravdu po právu potrestáni. Patří sem, a spíše určitě, také svět politiků, české nevyjímaje, např. s tolik diskutovanou imunitou zákonodárců (tu českou řeší čl. 27 ústavy). A ta, jak je uváděno, je jednou z nejšíře pojatých v porovnání s dalšími státy. Přesto většina z parlamentních stran v ČR, co se týká volebních programů (viz ty pro volby do PS v r. 2010), se o imunitě (snad jen u strany Věci veřejné…) nezmiňuje. A to v tuto chvíli neuvádíme blíže praxi jejího dosavadního projednávání.
Vybrali jsme jen dvě výše uvedené problémové, přesto hojně debatované oblasti. Myslíme si totiž, že změny v jejich fungování by mohly znamenat alespoň mírný posun ve vnímání současné politiky veřejností, zejména pak jejích aktérů - politiků. I tyto okruhy totiž patří k sérii příčin (důsledků) krize systému, v nějž lidé ztrácejí důvěru. A každá společnost, má-li fungovat, důvěru svých členů potřebuje.