Máme rádi zvířata…

protože jsou chlupatá, mají hebkou srst.

Ano, téměř všichni známe tuto písničku, kterou zpívá Jitka Molavcová.

Mám ráda zvířata. Taky ty, co mají hebkou srst. Na světě je spousta zvířátek, která mají hebkou srst. Z nich nejvíce mám ráda kočky, pejsky a určitě koně. Ale ty si nemůžete pořídit do panelákového bytu.

Jako dítě jsem měla kočičku. Jmenovala se Micinka. Byla černobílá a nejraději pobývala venku. Domů se chodila najíst a vyspat. Byla čistotná a moc hodná.

Když jsem bydlela na vesnici, měli jsme i pejska. Ten se ale zdržoval na dvorku a přespával v boudě. Když jsme se z domku přestěhovali do nájemního bytu v paneláku, tak jsem dostala pejska, anglického kokršpaněla. Byla to fenka a jmenovala se Mini. To proto, že z vrhu byla nejmenší, takže se jí říkalo přezdívkou „miniatura“ a z toho vznikla zkratka jména Mini, na které slyšela. Byla moc hodná, kultivovaná a citlivá. Povahově byla obdivuhodná. Překypovala šlechetností. Nejenže měla hebkou srst, ale svou povahou byla pro mne tím nejlepším pejskem, kterého jsem do té doby poznala. Moc jsem ji milovala právě pro její citlivou a něžnou povahu. Bohužel už není mezi námi. Protože nemoci se nevyhýbají ani zvířatům. Těžko jsem se se skonem Mini vyrovnávala a moc se mi po ní stýská dodnes.

Nyní máme pejsky dva. Maxíka a Geríska. Maxíka jsme dostali, když mu bylo 17 měsíců a aby mu nebylo smutno a měl kamaráda, přibyl tříměsíční pejsek Gerísek. I když jsou stejné rasy, King Charles Španiel, mají rozdílnou povahu. Maxík je klidný, něžný a moc mi svou povahou připomíná Mini. Říkám, že je to vtělená Mini. Svým chováním velmi příjemně působí na mou duši a mírní tak stesk po Mini. Gerísek je živější, temperamentnější povahy. Je to takový malý „rošťák“. Vlastně malý, dá se říct, že je větší než Maxík, i když je mladší. Prostě roztomilý „psí rošťák“. Proto je nutné ho mít víc pod dohledem a v jeho počínání ho usměrňovat.
Taky je to větší jedlík. Chuť k jídlu mu rozhodně nechybí. Povahově je dominantnější. Je všímavý, a také velmi všetečný. Je dobrý hlídač. Vždy to umí dát hlasitě najevo, když někdo projde kolem dveří.

Osobně do bytu preferuji právě pejsky. Pokud se dobře vychovají a naučí se základním návykům týkajícím se hygieny, a nevykonávat potřebu např. v bytě, pak je moc fajn, mít je na blízku. Ne nadarmo se říká, že „Pes je nejlepším přítelem člověka“. Dokáží s vámi být v dobrém i zlém. Nikdy vás neopustí, jsou věrní a vnímaví k tomu, co prožíváte. Umí vycítit smutek a vnitřní bolest, kterou v sobě skrýváte. Proto se také používají při léčbě zvané canis terapie. Pojem Canisterapie je složen ze slov canis (pes) a terapie (léčení). Existuje však mnoho způsobů tyto významy interesovat. Např.: „Canisterapie je léčba lidské duše psí láskou“ (L. Gajdová), „Canisterapie je způsob terapie, která využívá pozitivního působení psa na zdraví člověka“ aj.

Ve světě se canisterapie rozvinula převážně v 50-tých letech 20. století. U nás se začala více rozvíjet po roce 1990. Sociologové si totiž před lety všimli, že péče o domácí zvířectvo zlepšuje nejen životní styl, ale i zdravotní stav venkovanů ve srovnání se stejně starými lidmi ve městech. Psychologové, psychiatři a neurofyziologové proto využili těchto poznatků a zavedli již před více než patnácti lety v rámci režimu dne cílevědomý a pravidelný kontakt se živými zvířaty jako součást komplexní léčby nemocí ve stáří.

V dnešní době se canisterapie používá především k řešení problémů psychologických, citových, sociálně integračních aj. Z vlastní zkušenosti vím, jak blahodárně působí na bolavou duši přítomnost pejska, a mohu jen potvrdit, že canisterapie je úžasná léčba, obzvláště nejen pro opuštěně lidi, nemocné lidi, ale i děti.

Vždy mne mrzí, když se dozvídám o lidech, kteří si pořídí zvířátko – pejska - a zacházejí s ním surově. Ubližují mu, bijí, nadávají mu, ponižují jeho „osobnost“, a další kruté a negativní jevy, které bývají ve svém důsledku příčinou toho, že se z pejska stane nástroj, který toto lidské jednání vrací tím, že je vzteklý, agresívní a bezdůvodně kouše a ubližuje. Takoví lidé by nikdy neměli mít přístup ke zvířeti a zaslouží si trest, někdy i odnětím svobody. Výchova ničením osobností pejsků, surovostí a krutostí je pro ně malým trestem. Týraný pejsek prožívá bolest, bojí se a neumí se bránit. Jejich obranou však je právě to, že se začnou chovat agresivně. Vychovávat pejska je náročnou záležitostí. Je důležité pejska dostatečně chápat, znát jeho mentalitu a k tomu, abychom dosáhli účinku je potřeba dostatek citu, sounáležitosti a porozumění.

A. B., členka OMMO