Povodeň 2013 - možná trochu jinak
„Možná jinak“ ve smyslu trochu jiného pohledu na neštěstí, které postihlo nemalou část naší země. Hlavně z pohledu jednotlivých lidí a celých rodin, které jsou velkou vodou postiženi a pro které to není jen neštěstí, ale katastrofa.
Objektivní souhrnné informace, data, čísla a statistiky viděl a slyšel snad každý. S informacemi o konkrétních osudech lidí, kteří jsou letošními povodněmi postiženi už třeba potřetí, či počtvrté, je to už poněkud slabší.
A možná je někteří vidět ani slyšet nechtějí.
V televizi i jinde jsme již mnohokrát viděli zatopená města, vesnice, domy, a tak si na to snad již zvykáme. A možná i někteří lidé ze zatopených oblastí začínají rezignovat a brát situaci takovou, jaká je.
Ale jaká tedy vlastně je?
Pomineme-li poměrně zkratkovité a jednoduché názory, že pokud je v určité kritické oblasti někdo již poněkolikáté za posledních zhruba šestnáct let vytopen, měl by se odstěhovat jinam… Nabízí se otázka, co za tuto dobu bylo, či nebylo uděláno proto, aby následky možných příštích povodní byly menší než v letech předešlých.
Nedostavěné povodňové hráze, neinformovanost a pozdní varování, obětování méně významných lokalit ve prospěch těch významnějších.
Nesmysly? Pro obyvatele postižených lokalit rozhodně ne!
Jen těžko však najde v této době tato situace všeobecně akceptovatelného arbitra.
Poškozeným je ale ve všech případech občan. Ať již jako přímý postižený povodněmi, nebo jako daňový poplatník, který pak ze svých daní povodňové škody platí, znovu a znovu. Jen jaksi rozhodování odpovědných, ať již o preventivních krocích a protipovodňových opatřeních, tak o krocích při samotných krizových situacích, se nějak opět rozplývá v politické (ne-)odpovědnosti, která již sama o sobě zapáchá jako vysychající povodňové laguny.
Stejně nakonec nezbývá, než si pomoci sami navzájem. Soused sousedovi, člověk člověku.
Sbory dobrovolných hasičů, charitativní pomoc, materiální a finanční sbírky a dobrovolníci jsou tou možná jedinou skutečnou pomocí postiženým, pokud si uvědomíme, že jakákoliv pomoc státu, kraje či obce je jen politickou manipulací s veřejnými, a možná i soukromými prostředky.
Co vnímáte? Zápach. Nepopsatelný zápach, který okamžitě oživí naprosto všechny zážitky z minulých povodní. To je asi to dominantní, co člověka provází po celou dlouhou dobu, než následky záplav odezní. Asi není možné se ho jednoduše zbavit. I po důkladném umytí je stále cítit. Pach hnijících zbytků po povodni je tu stále. Ve věcech, ve zdech domů, na ulicích, ve Vás. Na chvíli ho sice přebije pach desinfekce, ale vrací se ještě dlouho.
Zmar, beznaděj a zoufalství. To jsou první pocity, které se Vás zmocní, když se poprvé, po opadnutí vody můžete vrátit domů. Všude je vrstva bahna a zvláštní šedivý povlak, který odolává i čisticím prostředkům. Rozmočený nábytek, oblečení, dětské hračky, zbytky trávy, mrtvé ryby, a kdo ví, co ještě. Prostě všechno, na co dosáhla voda, je zničené. Možná všechno, co jste doposud měli.
Domov!
Před domem obrovská hromada rozmočených, páchnoucích věcí, a v lepším případě holé zdi. To je možná všechno, co Vám v této chvíli zbylo. A práce, starosti a dluhy. To pokud jste si po minulé povodni pořídili nové vybavení domácnosti na úvěr.
Promáčené zdi, odpadávající omítka, promočené, zkroucené dřevěné obklady, odlepená dlažba.
Ti, kteří Vám pomohli vynosit nasáklé a zničené věci jsou už pryč. Ale objeví se další. Pomohou vystříkat bahno, odstranit špínu, umýt zdi. Pak přijdou opět další. Umyjí okna, dveře, pomohou umýt a vyčistit drobnosti, které je možné ještě zachránit.
Nádobí, příbory i sošku po babičce. Než odejdou, stačí Vám ještě při cigaretě před domem říct, že jsou z okolí Troubek, že vědí, o čem to je, a proto jsou tady.
A pak už to nevzdáte, i když jste ze začátku chtěli.
Nejste v tom sami!
Až Vám po několika dnech zapnou proud a budete se moci po dlouhé době podívat na televizi, už tam asi neuvidíte obrýleného fešáka s ustaraným výrazem v kostkované košili bez kravaty a s vyhrnutými rukávy (jak mu to poradili poradci z PR), který s předstíranou účastí sděluje, že vláda uvolní miliardy na sanaci povodňových škod. Bude Vám to v tu chvíli možná jedno, protože Vy jste to ustáli!
A možná Vás i rozveselí, že ten, který Vám měl být v Ústeckém kraji od začátku nablízku, celou dobu jen „svolával hochy a tloukl na buben“. Původně dokonce ve „volebním štábu“, jak se vyjadřoval pro televizní zpravodajství, protože se ani nedovedl zorientovat, že volby už skončily a tohle je úplně, ale úplně jiná situace.
Povodňová, panové a dámy nalevo i Vy napravo!
P. S. Možná emoce nejsou tím nejlepším rádcem. Ale volte tam, kde vlastně není skoro z čeho! Voda je živel a poručit ji nedokážeme. Můžeme se jí však naučit bránit. Jen by možná stačilo více myslet na lidi než na stranická trika.
A možná…!