Výprask

Sedíme a já poslouchám kamaráda. Vypráví, jaké to bylo na závodech.

„Tentokrát jsme měli docela smůlu. Mladej nejdřív předjížděl v tréninku na žlutou, a tak ho diskvalifikovali. Potom v závodě nám do káry v zatáčce lehce narazil soupeř a mladej ztratil pozici a nedojel na bodovaném místě. Chudák pak brečel jak želva. To víš, je mu teprve osm.“

Kamarádovi kluci jezdí druhý rok motokáry, moc je to baví, a snad jim to i jde. Několikrát něco vyhráli, a tak začali jezdit taky mezinárodní závody.

„To víš, občas se něco nepovede“, chlácholím ho a myslím na to, jak je super, že ti kluci mají takového koníčka a rodina je takhle podporuje.

„Nevíš, co by se dalo dělat s tímhle?“, ukazuje mi výfuk na motokáru. „ A co s tím chceš “, ptám se.

„Potřeboval bych to upravit, ale tak, aby to nebylo poznat. Když se to upraví, tak to bude mít o trošku větší otáčky a budeme rychlejší.“

„Vždyť se to nesmí“, odpovídám. „Pro ty mrňouse nejsou povolené žádné úpravy. Vždyť je to hlavně kvůli jejich bezpečnosti.“, dodávám.

„Já vím, ale to dělají skoro všichni. Každý vymýšlí, jak by něco poupravil, aby měl větší šanci.“, pokračuje.

„To ty kluky učíš pěkný věci.“, zabručím a zadrmolím něco, že jako nevím, co s tím….

Chvíli ještě klábosíme a já vzpomínám na svého otce. Vzpomínám rád a často se mi po něm stýská. I když mě tenkrát strašlivě zmlátil. To když jsem se pokusil zfalšovat jeho podpis v žákovské knížce. „Podvádět nebudeš! Takhle jsme tě s mámou nevychovali!“, řekl.

 Na tu větu do smrti nezapomenu. Možná i kvůli tomu výprasku.

 „Děkuju Ti, táto!“, říkám si.