Z velké rodiny jsou bezdomovci
(zveřejněno v Mosteckém deníku 9. 2. 2011)
Článek pana Martina Vokurky v Mosteckém deníku je, myslím, sám o sobě k zamyšlení.
Alarmující je však pro mne hlavně diskuse čtenářů k obsahu tohoto článku, v níž drtivou většinou převažují negativní a v mnoha případech až nenávistné reakce.
To, že žijeme u nás na Mostecku v ovzduší jakési všeobecné vědomé i podvědomé rasové nesnášenlivosti už nemůže nikoho překvapit. Konflikty s rasovým kontextem v Janově, Chanově a jejich medializace nenechávají nikoho rozumně uvažujícího na pochybách, že řešení těchto problémů je nezbytné, i když možná dřímají. Prohlubující se až rasová segregace, dvojí metr vymahatelnosti a dodržování zákonů ze strany odpovědných orgánů státu podle mého názoru k úspěšnému řešení povedou jen těžko a atmosféra zatím povážlivě houstne.
Do popředí se však zřejmě dostává i další problém, který na ten rasový navazuje, a to je problém segregace sociální. Přetrvávající problémy s našimi méně přizpůsobivými spoluobčany, narůstající potíže ekonomické a následně sociální, které jsou tomuto regionu v poslední době také vlastní (ony totiž mají na Mostecku své dlouhodobější podhoubí!), způsobují jakousi otupělost až ztrátu psychologické a sociálně nastavené rozlišovací schopnosti. Už nejsme schopni (a možná ani nechceme) rozlišovat mezi „dobrem a zlem“. Nepoznáme rozdíl mezi „profesionálním flákačem“, zneužívajícím sociální dávky a člověkem, který se dostal do problémů ne pouze vlastní vinou. Je nám jedno, proč vlastně někteří lidé mají práci a jiní ne. Nepřipouštíme si možnost, že mohou existovat objektivní problémy některých našich spoluobčanů, protože my je zrovna nemáme. Nerozlišujeme, co jsou ještě morálně přijatelné hodnoty, co už třeba korupcí a co ne (jak je například patrné z výroků jedné mostecké nedávno zvolené vrcholné političky v televizním diskusním pořadu Hyde- Park na ČT24).
Připadá nám tedy naprosto v pořádku, když sociálně slabá rodina s kupou dětí dostane od města pronájem bytu, který by většina nepoužila ani jako sklad nepotřebného harampádí. A chtít morální kredit a sociální cítění od našich úředníků a komunálních politiků, když my sami takovéto jednání zřejmě považujeme za normální a správné? No, zdá se, jakoby se některé konce těchto problémů spojovaly a dostávaly punc legálnosti., dokonce z vyšších politických pater.
Jsou chudí a liší se od většiny. V počtu dětí a možná i vzdělanostní úrovní - a to je pro nás rozhodující. Tedy to je ta optika snímatelnější. Ta podprahová – je latentně dřímající nesnášenlivost až nenávist. A tak jsou takoví lidé prostě na odpis. Co je platné, že se o tu svou spoustu dětí starají možná lépe než někteří z nás, kteří je soudíme. Děti, které ve škole prospívají s vyznamenáním, necháme klidně žít v chlívku, nebo třeba na ulici. Rozbijeme rodinné vazby, protože fungují jinak, než je tzv. norma a hlavně se proboha nesnažme za každou cenu předvést, jak to vše chápeme! Nebo to chceme dokonce uzpůsobit tomu, co je podle nás žádoucí, a to nemusí být vždy zároveň lidské. Tedy pokud jim opravdu nemůžeme jinak pomoci než ostouzením.
Nemyslím si, že většinová společnost je zárukou toho „správného“, co by se mělo stát normou. Pokud by se něco mělo stát normou, tak vyvážený vztah k menšinám, které nejsou ani dle přirozeného práva povinováni k poslušnosti. K čemu bychom ale mohli být vzájemně vyspělí, by mohla být lidskost a respekt. A třeba i hlas těch, co ještě nad podobným postuláty nemávají rukou. Někteří „zástupci lidu“, jak se zdá, s tím problém mají.
Možná přeháním, ale „hranice“ mezi lidmi je asi mnohem snazší budovat, než je pak bořit. Mostecký případ, a nemusí být ojedinělý, zároveň může promlouvat dosti výrazně směrem, kde z minulosti někteří dnes oprašují své síně naduté a „rasově čisté“ slávy. A to už od té doby vyrostlo několik generací…